Souhlasím s Petrem Robejškem. Stejně jako on v roce 2013 si i já myslím, že: „My naši politiku nezlepšíme tím, že budeme spotřebovávat stále nové strany.“
Petr Robejšek dnes ale novou stranu zakládá. Přitom ani nezkusil vstoupit do některé ze stran existujících. Nezkusil ji kultivovat. Nezabojoval. Prostě to rovnou dopředu vzdal. V rozporu se svými vlastními slovy.
Proč o tom píšu zrovna já, člen jiné politické strany? Protože s tím mám své zkušenosti. Do ODS jsem vstoupil v roce 2004. To byla doba, kdy se naše země pod vedením ČSSD potápěla do dluhů a marasmu korupce, na ministerstvu vnitra vznikaly speciální týmy zaměřené na potírání opozice a Stanislav Gross vyvěšoval billboardy, na kterých nás přesvědčoval, že to myslí upřímně.
Postupem času jsem ale začal u nás na Praze 10 pozorovat, že ani místní ODS není záhonem bílých lilií. Osobně jsem se společně s celou řadou dalších ocital v hlubší a hlubší vnitřní opozici vůči staré garnituře lidí, kterým nešlo o ideje, a kteří politice vtiskli veksláckou pachuť.
Milionkrát jsem měl chuť se na všechno vykašlat. Sto tisíckrát jsem proklínal, že jsem vůbec do politiky šel. Ale vytrval jsem a nakonec jsme se jich zbavili.
Tahle stará parta ale zcela zničila pověst nejen sobě, ale i ODS v Praze 10. A na nás, kteří dnes děláme na Praze 10 politiku v barvách ODS, mnozí pohlížejí s nedůvěrou, protože si nás nespravedlivě spojují právě s nimi. Nefňukáme. Snažíme se dál říkat náš příběh.
Ale přesto. Kdo jiný než my, by měl právo zakládat novou stranu? Bylo by to jednodušší, ale naši zemi bychom tím neprospěli. Protože jak říkal v roce 2013 Petr Robejšek: „My naši politiku nezlepšíme tím, že budeme spotřebovávat stále nové strany.“ A já s ním souhlasím. Škoda, že on už dnes nesouhlasí sám se sebou.
